Komunisté, kteří se v Československu zmocnili vlády v roce 1948, vládli stejně bezohledně jako nacisté. Plzeňané proti nim neúspěšně povstali již v roce 1953 v souvislosti s měnovou reformou. I díky vojenské okupaci Československa sovětským Ruskem a jeho spojenci v roce 1968 se komunisté udrželi u moci až do sametové revoluce v listopadu 1989.
Ta i v Plzni vypukla jako reakce na brutální potlačení pražské studentské demonstrace k uctění 50. výročí zavraždění studenta Jana Opletala nacisty. Již v sobotu 18. listopadu 1989 zákrok policie proti pražským studentům veřejně odsoudili plzeňští divadelníci. V následujících dnech se ke stávkujícím divadlům připojili také studenti vysokých škol. První větší plzeňská demonstrace proti komunistickému režimu proběhla v úterý 21. listopadu na náměstí Republiky.
V té době bylo v Plzni založeno Občanské fórum, které sdružovalo aktivní protivníky komunistického režimu. Ti spolu se studenty a divadelníky požadovali nejen vyšetření brutálního zákroku komunistické policie proti studentům v Praze, ale i svobodné volby a konec komunistické diktatury. Když se ke generální stávce 27. listopadu přidali i dělníci ze Škodovky, bylo i v Plzni prakticky rozhodnuto.
Definitivní tečkou za listopadovými událostmi byla volba někdejšího bojovníka proti nesvobodě a politického vězně Václava Havla československým prezidentem.
Československo v osidlech komunismu
Ulicemi Prahy proudí stovky tisíc lidí. Míří na obrovskou demonstraci proti komunistickému režimu, který se již 40 let drží násilím u moci, drancuje zemi a ničí lidské životy. Lidé už toho mají dost – chtějí skoncovat s totalitním režimem, získat zpět ztracenou svobodu a nastolit v zemi demokracii. Po celém Československu (ČSSR) právě probíhá sametová revoluce, která ukončí komunistickou nadvládu a vymaní Československo z područí Sovětského svazu (SSSR). Víte, jak to celé začalo?
Komunistická strana Československa (KSČ) byla založena v roce 1921 po vzoru sovětského Ruska, na nějž byla přímo napojena. Zpočátku neměla na dění v Československu žádný zásadní vliv. To se ale změnilo po druhé světové válce, z níž Sovětský svaz vyšel jako jeden z vítězů, což posílilo jeho postavení a mezinárodní vliv.
V čele Sovětského svazu v té době stál Josif Vissarionovič Stalin – fanatický komunista, který se snažil šířit komunistickou ideologii všemi dostupnými prostředky, jež zahrnovaly i mučení a vraždění jeho odpůrců nebo internaci nepohodlných osob v drsných pracovních táborech, kde řada z nich zahynula. A právě stalinistická politika se stala vzorem pro KSČ, která v únoru roku 1948 s podporou sovětského Ruska provedla v Československu státní převrat (tzv. Vítězný únor) a převzala moc. Do čela státu se postavil Klement Gottwald, který se stal Stalinovou loutkou a zcela se podřizoval jeho rozkazům.
Poté, co KSČ získala moc, nastaly pro mnoho lidí těžké časy. Komunisté znárodnili (tedy vlastně ukradli) podnikatelům továrny i malé dílničky, rolníkům pole i hospodářská zvířata a zavedli brutální diktaturu, která se podobala německé okupaci. Lidé byli zavíráni do věznic i koncentračních táborů, mučeni, vražděni i odvlékáni do sovětského Ruska.
Komunistům padli za oběť i mnozí váleční hrdinové. Například v plzeňské věznici na Borech byl v červnu 1949 popraven bojovník proti nacismu, generál Heliodor Píka. Popravou skončil také zmanipulovaný soudní proces s poslankyní Miladou Horákovou a mnoho dalších. Na Stalinův příkaz se komunisté dokonce začali vraždit i mezi sebou. Po velkém procesu byl například popraven přední činitel KSČ, Rudolf Slánský. Pronásledováni byli nejen podnikatelé, ale i ekonomové, spisovatelé, učitelé, zemědělci, kněží, filozofové, a velké množství dalších nevinných lidí. Postihováni byli (opět) i Židé. Kdo nechtěl skončit ve vězení, musel chválit komunisty, Sovětský svaz, Stalina a předstírat, že je pod vládou komunistů šťastný. Zároveň lidé museli respektovat nová nařízení KSČ, která zakazovala poslouchat zahraniční rozhlas, číst některé knihy, hrát moderní hudbu, cestovat nebo svobodně volit.
Také československé hospodářství bylo ve všem podřízeno sovětským zájmům, a protože se Stalin chystal na válku proti západním demokratickým zemím, mělo se zaměřit především na výrobu zbraní. Vedoucími pracovníky všech podniků, ústavů či škol museli být komunisté – bez ohledu na to, zda k tomu měli schopnosti. Není proto divu, že již po pěti letech přivedli kdysi bohatou zemi k hospodářskému krachu.
Kvůli neutěšené hospodářské situaci KSČ 1. června roku 1953 vyhlásila a provedla měnovou reformu. Staré peníze se měnily za nové v poměru 50:1. Lidé tak přišli o veškeré úspory. Ač s tím komunisté nepočítali, ožebračení občané začali protestovat. Největší vzpoura se odehrála v Plzni, kde byla proti demonstrantům nasazena armáda. Údajní i skuteční organizátoři těchto protestů byli odsouzeni k mnohaletým trestům a vězněni v koncentračních táborech na Jáchymovsku. Důvodem k trestu byla třeba i skutečnost, že měl někdo doma anglickou vlaječku.
Vedle měnové reformy přinesl rok 1953 ještě jednu významnou událost – zemřel J. V. Stalin a několik týdnů po něm i Klement Gottwald. Na Stalinovu počest byl ještě téhož roku před Západočeským muzeem v Plzni vztyčen pomník. Protože pomník se sochou Stalina byl otočen tváří k řece, říkali mu Plzeňáci posměšně „Porybný“.
Po smrti diktátorů Stalina a Gottwalda došlo k velmi postupnému uvolňování poměrů. Nevyráběly se sice již jen zbraně, ale nedostatek zboží i potravin přetrvával. Do očí bijící neschopnost se stala předmětem kritiky a hádek mezi samotnými komunisty.
V lednu roku 1968 se vůdcem komunistů stal Alexander Dubček, který chtěl provést některé důležité reformy. Začalo takzvané „Pražské jaro“. Věci se daly do pohybu, a to i bez souhlasu představitelů komunistické strany. Byla zrušena cenzura, novináři mohli psát zcela svobodně, vycházely knihy zakázaných autorů a začaly být zakládány konkurenční politické strany. Po svobodě a demokracii volali i studenti.
Je třeba říci, že ani Dubček, ani jeho spolupracovníci v žádném případě nechtěli odstranit diktaturu komunistické strany, avšak snaha po drobných reformách se jim vymkla z rukou. Sovětský svaz, který na Československo pohlížel jako na své vlastnictví, však v žádném případě nehodlal dopustit nastolení demokracie v této zemi. Za přispění představitelů dalších socialistických zemí proto nutil československé komunisty, aby od jakýchkoliv reforem upustili a obnovili diktaturu. Tyto snahy vyvrcholily 21. srpna 1968, kdy pod velením Sovětského svazu do Československa vpadla vojska pěti socialistických zemí. Ani ne po třiceti letech tak byla země znovu okupována. Vedoucí představitelé KSČ i československé vlády byli uneseni do Moskvy, kde byli donuceni podepsat souhlas s okupací a návrat k diktatuře.
S tímto vývojem samozřejmě mnozí občané Československa nesouhlasili a dávali své stanovisko najevo nejrůznějšími způsoby. Nejvýraznějším protestem proti okupaci byla bezesporu hrdinská smrt vysokoškoláka Jana Palacha, který se v lednu 1969 v Praze na protest proti okupaci a návratu ke starým poměrům upálil. Jen čtyři dny poté Palachův čin zopakoval mladý dělník Josef Hlavatý, který se upálil na Masarykově (tehdy Dukelském) náměstí v Plzni. Nic z toho však již nedokázalo zvrátit návrat ke starým pořádkům. Reformy skončily, nastalo období takzvané „normalizace“.
Po odstranění Dubčeka se novým komunistickým vůdcem stal Gustáv Husák. Ten byl opět jen moskevskou loutkou a po celou dobu své vlády se opíral o přítomnost okupačních jednotek sovětské armády. Normalizační režim nebyl sice tak krutý jako v 50. letech, přesto však okamžitě všude zahájil čistky, které znamenaly vyhození ze zaměstnání či uvěznění. Tyto čistky mimo jiné opět umožnily návrat neschopných lidí do vedení podniků a škol. Znovu byla zakazována „nesprávná“ literatura, postižena byla divadla, film či televize, bylo omezeno cestování do zahraničí. Opět byla pro všechny občany povinná účast na oslavných akcích – např. při výročích komunistického převratu v Československu v roce 1948 či v Rusku v roce 1917 nebo na oslavách 1. máje.
Existovaly ovšem i nepolitické akce: K nim patřila například gastronomická výstava EX Plzeň, na které mohli návštěvníci poprvé ochutnat grilované kuře. Plzeňskou hudební scénu zase výrazně oživilo finále soutěže trampské a folkové písně Porta, které se od roku 1981 konalo v lochotínském amfiteátru a postupně nabývalo politické, tedy protirežimní podoby.
Politická opozice po čistkách v komunistické straně i celé společnosti v 70. letech prakticky neexistovala. V lednu roku 1977 ovšem vystoupilo na obranu lidských práv hnutí známé jako Charta 77. V Plzni se k Chartě přidalo jen několik lidí, všichni občané však museli prohlášení, které Charta sepsala, odsoudit, aniž by si ho předtím směli přečíst. Prvním skutečným opozičním centrem se v Plzni stala na jaře roku 1982 katolická církev, kterou bedlivě hlídala tajná komunistická policie, tzv. Státní bezpečnost (StB). Dlouhodobé ničení životního prostředí v důsledku nešetrného zacházení s půdou v zemědělství a znečišťování vody i ovzduší průmyslovou výrobou následně přivedlo do opozičního hnutí také ochránce přírody.
K výrazným změnám došlo v druhé polovině 80. let, a to kupodivu v Sovětském svazu. Nový komunistický šéf Michail Sergejevič Gorbačov hodlal stávající režim do určité míry zreformovat, díky čemuž mohlo i v Československu dojít k postupnému zmírňování komunistické diktatury. Stále však byli pronásledováni a vězněni lidé, kteří s režimem nesouhlasili a dávali to veřejně najevo.
V této době se v Plzni začala vytvářet uskupení většinou mladých lidí, která byla komunistickému režimu nepříjemná, a to navzdory tomu, že se zpravidla nejednalo o politické spolky. Dnes se může zdát nepochopitelné, že komunisté prostřednictvím policie postihovali hudební skupiny, které hrály punk či rock, nechávali rozhánět jejich posluchače a fanoušky. Na těch jim vadilo například i specifické oblečení, u mladých mužů a chlapců také delší vlasy.
Navzdory tomuto nátlaku počet koncertů nezávislých hudebních skupin, literárních večerů i neoficiálních sportovních utkání narůstal. V Plzni byly také distribuovány z hlediska režimu ilegální časopisy, z nichž některé – například Pevná hráz či Svobodný život byly vydávány přímo v Plzni. Obyvatelé města rovněž v hojném počtu sledovali nejen zahraniční rozhlas, ale i tehdejší západoněmeckou televizi, a byli tak docela dobře informováni o událostech doma i ve světě.
Rok 1989 nebyl zpočátku v Plzni tak bouřlivý jako v Praze, která si řadou demonstrací připomněla výročí smrti Jana Palacha, ale i zde se opoziční skupiny pokusily uspořádat větší vystoupení, zejména při výročí osvobození Plzně 6. května a vzniku Československé republiky 28. října. V květnu roku 1989 dokonce v Plzni besedoval zakázaný spisovatel knih pro mládež a velký propagátor skautingu, Jaroslav Foglar.
Důležitým momentem, který přispěl k pádu komunistického režimu, bylo vystoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Rokycan. Zatímco jindy Jakeš předčítal projevy, které mu připravili jeho spolupracovníci, tentokrát mluvil spatra, díky čemuž se ukázalo, jak hloupý člověk stojí v čele komunistické strany a tím i celého státu.
Poslední kapkou se staly události, ke kterým došlo v Praze 17. listopadu 1989 v souvislosti se vzpomínkovou akcí u příležitosti 50. výročí zavraždění českých vysokoškoláků nacisty, kdy pietní akce přešla v demonstraci studentů v centru Prahy, proti níž brutálně zasáhla komunistická policie.
Zprávy o masakru studentů na pražské Národní třídě se záhy roznesly po celé republice. A nezůstaly bez odezvy. První skupinou, která v Plzni reagovala na pražské události, byli herci Komorního divadla. Ti se již v neděli 19. listopadu připojili ke stávce pražských vysokoškoláků a divadelníků. Přes trochu pomalejší rozjezd se ke stávce přidali plzeňští vysokoškoláci a herci všech plzeňských divadelních scén. Od 20. listopadu se Plzeňané pravidelně scházeli na náměstí Republiky a požadovali konec vlády jedné strany (tedy KSČ) a svobodné volby. Tyto akce vedlo nově ustavené sdružení sestávající ze zástupců opozice a studentů, které se nazvalo Občanské fórum.
Nebylo ale ještě vyhráno. Velké nebezpečí totiž představovaly nelegální ozbrojené jednotky komunistické strany (tzv. Lidové milice), připravené zabránit pádu vlády komunistické strany za každou cenu. Když však požadavky studentů, herců a Občanského fóra podpořili 27. listopadu při generální stávce i dělníci ze Škodovky, bylo i v Plzni jasné, že starý režim již nemá šanci.
Definitivní tečkou za listopadovými událostmi byla volba někdejšího bojovníka proti nesvobodě a politického vězně Václava Havla československým prezidentem.
Symbolem znovunabyté svobody se v květnu roku 1990 staly první Slavnosti svobody, při kterých nový prezident Václav Havel spolu s tehdejší velvyslankyní Spojených států amerických, Shirley Temple-Blackovou, položili základní kámen k plzeňskému památníku „Díky, Ameriko“, který se poprvé začal stavět již po skončení druhé světové války, ale jehož dokončení tenkrát zabránil nástup KSČ k moci.
