Štít pochází z let 950-800 před naším letopočtem.

 

Malý slévač

V noci se obrátil vítr a ráno slunce svítilo a hřálo skoro jako na jaře. Děti z malé lovecké osady nakukovaly do chýše, kde byl zavřen mladý otrok. Odhrnovaly kožišinu zavěšenou nad vchodem, podívaly se dovnitř a honem zvěstovaly zvědavým čumilům, co všecko Vlček dělá.

Nešťastný hoch proplakal pod kožišinou skoro celou noc. Ráno však nedal na sobě nic znát. Byl tak chytrý, že v sobě skryl touhu po svobodě a ničím neprojevil své myšlenky na útěk.

Hned ráno něco kutil, neboť byl zvyklý stálé činnosti. Pohrál si s dětmi, srovnal zásobu dříví u ohniště a přitom bavil celou Luňákovou rodinu. Nikdo sice nerozuměl jeho povídání, ale jeho rozmanitým dovednostem se všichni podivovali. Z kousků kostí vyřezal překrásnou šipku a ze hřbetních šlach ukořistěného jelena – který byl zatím rozdělen rodinám – vytrhával dlouhé niti jako nejdovednější lovec.

Starému Luňákovi se obratný chlapec líbil a pověděl mu dlouhotrvající posunkovou řečí, že měl syna asi stejně velikého s Vlčkem. Avšak loňskou zimu se synek neopatrně vzdálil od osady a již se nevrátil. Vlci ho roztrhali.

Vlček ukazoval, že také už zápasil s dravou zvěří. Při tom šermoval svým pěkným oštěpem, div neshodil hrnce zavěšené po sucích větví na stěně.

Luňáka velice upoutal jeho lesklý oštěp a zálibně jej prohlížel. Řekl Vlčkovi, že si ten oštěp vezme asi sám Kuli Singar. Vlček vtiskl oštěp Luňákovi do ruky a naznačoval mu, že si jej může nechat pro sebe, jestliže jej pustí na svobodu. Ale Luňák zavrtěl hlavou, nemůže zajatce propustit, nemůže zradit rod.

Když Vlček viděl, jak starý lovec touží po bronzovém oštěpu, požádal ho, aby mu ukázal, jaké bronzy má. Luňák ochotně vyndal z jamky přikryté plochým kamenem rozbitý hrneček a z něho vyklopil několik starých kousků bronzu: rozlámané a neúplné náramky, jehlice a půl srpu. To bylo Luňákovo bohatství. Má to připraveno pro kupce na výměnu.

Vlčkovi šlehl hlavou jakýsi nápad. Hned začal hrát divadlo. Všichni na něj vyjeveně hleděli.

Vlček s vážnou obřadností položil hrneček do žhavého popela v ohništi a žehnal jej tancem a podivným brumláním. Pak vzal vlastní oštěp a zapíchl jej do hroudy měkké hlíny. Luňákova žena ji tu měla připravenu na nějakou nádobu.

Zatlačil oštěp úplně a opatrně jej zase vytáhl, aby dutinu nepoškodil. Pak několikrát obtančil ohniště a zpívavým hlasem pronášel zaklínání. Posluchači se na něj dívali s úctou a s podivem jako na čaroděje. Děti přivolávaly nové diváky, takže Luňákova chata sotva zvědavcům stačila.

Vlček dělá vše, jak vídal doma u otce. I kouzelné průpovědi říká, aby se dílo podařilo. A vskutku se mu vedlo, bronzové úlomky se rozlévají. Když pak Vlček lil roztavený kov do hliněné formy, nikdo ani nedýchal. Je slyšet, jak bronz v hlíně syčí, a bělavé páry krouží vzhůru.

Vlček nenaplnil bronzem celou dutinu, nýbrž jen asi do poloviny. Uválel hliněný roubík, veliký jako prst, pěkně do špičky zúžený, a vstrčil jej do dutiny. Bronz ihned vystoupil až k okrajům. Malý slévač opevnil teď nahoře hlínou okraj formy, aby snad bronz nevytekl a aby roubík pevně držel. To bylo největší umění. Na tom záleželo správné vytvoření dutiny v oštěpu pro násadu.

Zbylo ještě dosti kovu, proto Vlček stejným způsobem ulil ještě jeden oštěpový hrot.

Lovci se tlačí na Vlčka, aby všechno dobře viděli. Ten klečí, jiný rozkročen stojí nad sedícím a nahýbá se až nad oheň a všichni rozčilením až hekají.

Už přišel i sám Kuli Singar, vznešený náčelník osady, aby také viděl dílo mladého kouzelníka, jenž s pomocí duchů tu činí divy. Vtlačil se mezi diváky a sledoval všecko velmi pozorně.

Nikdy tu ještě nic podobného neviděli.

Za chvíli Vlček zkusil, zdali bronz tuhne. Pak ještě zpívá a volá duchy, načež hlínu oloupává. Přihrábl zvenčí trochu sněhu i ochlazuje jím formu. Smývá zbytky hlíny, z níž se kouří. Ještě něco nesrozumitelného zabrebentil, hodil rukama sem, tam a na zemi září dva zlatožluté oštěpové hroty. Užaslí muži otvírají ústa a očima mžikají. Kuli Singar vzal oštěp za špičku do ruky, ale hned jej pustil. Jistě se hodně spálil, ale ani nehlesl. Jen se ušklíbl a přimhouřil oči.

Vlček poházel oba oštěpy sněhem a pak už je mohl každý vzít do ruky. Tyto nakvap ulité hroty jistě nejsou vynikající krásy a Vlčkův otec by býval takový nikomu ani neukázal. Nicméně lovcům se velmi líbí, zejména jak se blyští. Mručí pochvalu mladému kouzelníkovi.

Vlček se po nich rozhlédl a viděl, že každý z nich má prst položený na nose. To je znamení, že se jim to velice líbí.

„Copak kdybych tu měl kamenný kadlub, to byste teprve koukali!“ potichu si řekl Vlček.

Lovci si podávají oštěpy z ruky do ruky. Nastrčili je na hole a ukazují, jak budou bodat. To se nyní bude zápasit s medvědy! Kdepak staré dřevěné oštěpy, přiostřené jen z holí!

Vlček kořistil z této nálady. Vzal svůj oštěp, luk i kabelu, uklonil se náčelníkovi a vrazil do dveří. Ještě ani kožišiny nerozhrnul a náčelník ho chytil za nohu a strhl ho zpět ze schůdku. Vlček se motá, motá kolem ohně, tančí nízko, tančí vysoko a všichni jsou přesvědčeni, že v té chvíli obcuje s mocnými duchy. Najednou se postavil proti náčelníkovi a volá naň výhružně:

„Nedráždi duchy, nebo přivoláš jejich hněv!“

Kuli Singar, vládce země i vody, hor i lesů, polekán ucouvl před rozhněvaným kouzelníkem.

Vlček znovu pohupoval kolem ohniště, a když zase stál proti náčelníkovi, vycenil naň zuby.

Všichni přítomní se poděsili.

Vlčkovi se počal v ústech rozsvěcovati oheň, víc a více mu plane v ústech – a jistě už už začne chrlit ze sebe ohnivé plameny. Pak běda všem! Náčelník ustrašen tlačí se do kouta, aby naň Vlček nefoukl oheň.

Vlček se znovu obrací k východu z chatrče a stoupá na schod.

Ještě sem i tam pouští z úst ohnivou zář a nikdo se neodvažuje bránit mu v odchodu.

Vlček vystupuje z chaty, kráčí přes náves a odchází z osady.

Vyplivuje zčernalý oharek z úst a bručí si: „Už by mi to hnedle hubu spálilo!“

V chatě se lovci krčí a začínají šeptem mluvit.

Zajatý otrok je na svobodě…

 

Zdroj: ŠTORCH, Eduard. Volání rodu. Praha: Albatros 1976. ISBN 13-635-KMČ-76.

Vlček tančil divoce kolem ohně, aby si přítomní mysleli, že komunikuje s duchy. Přitom si tajně vložil do úst žhavý uhlík, a tak když vycenil na náčelníka zuby, vypadalo to, jako by měl v ústech oheň. Jeho věznitelé získali dojem, že je čaroděj, a ze strachu ho raději nechali odejít.